Zimní olympiáda v Číně se chýlí ke konci a mě jako velkého sportovního nadšence a podporovatele sportu nenechává chladným kauza mladé ruské krasobruslařky a vůbec otázka vrcholového sportu, mladých lidí vs. sportující veřejnosti.
Zamysleme se nad tím, jestli je dobře a zdravé mít ve vrcholovém sportu, na olympiádě až takto mladé sportovce nebo chceme vést děti k obecnému sportování, pohybu a ke zdraví. Jak uchopit sport? Jak mít zdravý národ, sportující lidi? Jak vést vitální život a zároveň i z této skupiny národa, který zdravě žije mít ve finále i olympijské výsledky a přitom naplňovat filozofii olympiády?
Sám jsem byl členem realizačního týmu u silniční cyklistiky na loňské letní olympiádě, která byla, co se týče medailí, úspěšnější než ta zimní, ale jsem přesvědčen o tom, že je to více postavené na talentech a na velké podpoře rodičů než kolikrát na systému, který vidím dost problematický, protože právě zapomíná na tu základní úroveň pyramidy a myslí si, že děti přimknou ke sportu díky sportovním osobnostem a olympionikům, kteří jim jsou vzorem, což je často argumentem pro rozdělování finančních prostředků a propagaci vrcholového a profesionálního sportu na úkor rekreačního. Ale návyky ke sportu se budují již v mladém raném věku, kdy mají děti za vzor své rodiče a své okolí. V pozdějším věku, když už dávno návyk ke sportu, sportování a pohybu mají, tak teprve potom se začínají zajímat o sportovní vzory. To znamená, že tento návyk musí mít předně rodič, “Jágr” jim ho neudělá. A dále se musí přenášet na děti, na školku, školu… tam učitelka také nevede cvičení dobře nebo špatně kvůli „Ledecké“… takže nastavení dlouhodobých procesů a návyků je dle mě důležité.
Tento názor nesdílím jen já, ale i můj kamarád Martin Paur, který se celý život zabývá sportem a s kterým jsem se seznámil díky sportu Kin-Ball, který jako první v ČR se svou ženou začali trénovat a spolu založil v ČR svaz. Přímo jej cituji: „Existuje spousta názorů. Častým, ale klamným argumentem je, že těm nejmenším dětem ve věku 7 let jsou vzorem profesionální sportovci a jejich úspěchy, ale je to právě naopak. Největší vliv na děti mají rodiče, učitelé, škola. Příkladem nám je kanadský a skandinávský model sportu. Určitě je z dlouhodobého hlediska nutná nejen spolupráce se svazy a představiteli jednotlivých sportů, ale hlavně s MŠMT, s vysokými školami, které připravují koncepce a připravují budoucí učitele do praxe a tam je nutné začít, aby byl pozitivní vliv na děti a jejich rodiče ze strany škol. Tím však neodmítám podporu výkonnostního sportu, vrcholového a ani profesionálního, ale ten přichází na řadu až posléze.“
Takže když na Martina navážu, ano u starších dětí, kteří už musí mít dávno návyk ke sportu a pohybu vypěstovaný a mít ke sportu vztah a taky všestrannou aktivitu, tak pak přichází na řadu vzory v podobě Sagana, Nedvěda, Krpálka a dalších. Tam se děti rozhodují, jestli budou jen tak sportovat nebo se budou chtít stát stejnými hvězdami, jakými jsou olympijští vítězové nebo mistři světa. Takže dle mého názoru se musí jít popořadě jako u stavby pyramidy, kde musíme mít pevné základy. Kolega ze sportu Jan Jirovský to jako příklad uvádí u „stromu“, nejdříve se musí změnit obecné myšlení lidí ke sportu a k pohybové gramotnosti a pak ke vzorům a cílům. A přímo ho cituji: „Pro olympijskou medaili musíme nejprve rozhýbat Česko.“ Při správném nastavení vše půjde snadněji a bude nám sportovat národ a z toho vygenerujeme OH vítěze a vzory pro další generace. Ale ty jsou až v druhé lajně, protože ne každý sportující rodič nebo dítě má ambici být OH vítěz, ale sportují pro zdraví a pohyb. A to by mělo být primární hledisko, mít v první řadě aktivní, zdravý národ. Čímž se ušetří spoustu peněz ve zdravotnictví například a k tomu přidat jako třešničku na dortu ty vítěze a vzory… ale přehodit to, jak je v myšlení některých bafuňářů, pak je jen úzká základna dětí a není z čeho vybírat. A navíc, když přidám to, co sport také provází - zneužívání postavení některých při rozhodování, které pak není nestranné, tak pak opravdu nemáme zdravý národ ani vítěze… a ve sportu jen protékají peníze, což nikam nevede, a proto sport je tam, kde je. A teď jsme na začátku toho všeho nastavení v hlavě, co bylo dřív “vejce nebo slepice?”
U mě je to jasné, můj táta a učitel a potom vzor. Já to vždy přirovnávám k autům, chceme naleštěné rychlé drahé auto například Ferrari, a nebo mít a vyrábět cenově dostupné vozidlo například Škodovky? Já raději dám lidem práci, ať těch škodovek vyrobí co nejvíc a jsou dostupné pro všechny a lidi si pak ty auta mohou koupit a zachovává se určitá pracovní a nákupní síla, což je pro ekonomiku dobře, a když bude Ferrari, je to ta třešnička na dortu. Pro mě je volba jasná, dát dětem a lidem pohyb a vitální zdraví. To znamená dlouhodobý systém. Je však jasné, že bez peněz a infrastruktury to nejde.
- Michal Frantík -
